Pochybnosti a strach jsou moji kámoši

Prožívám spokojené, dalo by se v pohodě říct, že přímo šťastné, období svého života. Vztahy fajn, rodina fajn, přátelé fajn, práce fajn, koníčky fajn, zdraví fajn… Prostě všechno je fajn.

A já můžu být fakt šťastná. Vlastně i jsem. No vážně! Jenže taky přemýšlím. Nad tím, co je, bylo, bude i co by mohlo být. A neustále pochybuju a ze všeho mám strach.

I sluníčkaři se bojí

I když takhle v tom on-line světě a do jisté míry i v reálném světě vystupuji často jako sluníčkář, který se raduje z maličkostí, vše ho těší a nic neřeší, v hlavě mi šrotuje neustále spousta věcí. Přemýšlím prostě nad vším. A trvá to už zhruba… celý život.

Vždycky jsem taková byla. Hrotička, jakoby filozofka, snílek, trochu psychouš. A skončilo to velkými úzkostmi a úzkostnou poruchou.

Denně se mi honí v hlavě otázky typu:

  • Neměla jsem dostudovat všechny ty školy, které jsem měla v plánu?
  • Měla jsem odcházet z agentury a jít na volnou nohu?
  • Co když na tuhle práci nejsem dost dobrá?
  • Měli jsme si vážně pořizovat chlupáče, když se jim teď musíme přizpůsobovat?
  • Bylo správný se stěhovat do dražšího bydlení, když nejsme žadní boháči?
  • Neměla bych být na blogu míň osobní?
  • Chci napsat knihu, ale co když si ji nikdo nekoupí?
  • Co když to bude brak?
  • Chci si koupit nový telefon, co když mi pak ale ty peníze budou chybět?
  • Měla bych jít do toho projektu? A co když se to nepovede?

Vždyť já bych mohla vytvořit nekonečný seznam plný svých pochybností! Každou blbinku i vážnější věc dokážu přetvořit na pochybnost. Ze všeho, co dělám, mám strach.

Strach ze strachu mě položil

A tak jsem se nad tím pozastavila a říkala si: „Terezo, ty jsi fakt blbá. Proč musíš takhle o všem pochybovat. Nedělej to, zhoršuješ to. Bojuj s tím. Prostě tolik nepřemýšlej. No tak! Nesmíš! Udělej s tím něco! NESMÍŠ MÍT STRACH!“

Stejné postoje jsem ale slýchala i kolem sebe. Že o všem moc přemýšlím, že je to špatně a že to takhle dál nejde.

Takže jsem nakonec pochybovala o svých pochybnostech a měla strach ze svého strachu.

A to byl můj největší problém.

Pochybnosti jsou fajn

Nedávno jsem četla motivační knihu aneb nakopávačku Válka umění od Stevena Pressfielda. Jindy by mi tato kniha asi nesedla, ale s jejím přečtením jsem se trefila do období, kdy se mi hodila fakt hodně. Pomohla mi utřídit si a potvrdit si věci, nad kterými jsem přemýšlela už nějakou dobu.

Autor v ní totiž popisuje neustálý boj umělce či jiného profesionála, který svádí hlavně sám se sebou. Jako největšího kazisvěta vidí Odpor, který nás odrazuje od toho, co chceme dělat, co máme rádi.

Pak je tu ale i Strach, o kterém říká:

„Čím větší strach máme z činnosti nebo nutkání, tím jistěji poznáme, že danou činnost musíme dělat. Jste-li tedy ochromení strachem, je to dobré znamení. (…) Amatér si myslí, že musí nejprve překonat strach a potom může začít pracovat. Profesionál ví, že strach nikdy nepřemůže.“

To je přesně ono!

Mám sice šílený strach z práce, vztahů, života, ze změn, ale jsem rozhodnutá nevzdat se, čelit strachu a hlavně na sebe nenechat působit Odpor.

Kámoším se se Strachem

Dnes už vím, že snažit se za každou cenu nebát se a nepochybovat je vlastně úplně špatně. Protože to bychom pak leda seděli každý sám doma a odmítali jakoukoli změnu, příležitost a posun. Jen abychom se vyhli strachu.

Nejsem sice velkým zastáncem toho, že štěstí najdeme jedině mimo svou komfortní zónu, ale to přátelství se strachem mi funguje. Aktuálně ho řeším především v práci. A když mám z něčeho vážně velký strach, znamená to, že mi na tom hodně záleží. A pak mám z dobře odvené práce mnohem větší radost.

Takže beru strach do jedné ruky, pochybnosti do druhé a společně s nimi se utkávám se všemi náshtrahami života. Postupem času konkrétní strach mizí a já znovu a znovu vítězím.

6 komentářů: „Pochybnosti a strach jsou moji kámoši“

  1. Přesně ti rozumím. Bojuji s úzkostnou poruchou a mám strach v podstatě ze všeho, neustále nad něčím přemýšlím a když odpadne nějaký silný stresující faktor, začnu se stresovat zase něčím dalším a málokdy jsem úplně na 100% v klidu. Bojím se jezdit autobusem, chodit mezi velké skupinky lidí, někam daleko cestovat… a moc dobře vím, že ten strach nikdy úplně nezmizí. Nikdy nebudu ten bezstarostný člověk jako je třeba můj přítel a před každým výletem/dovolenou budu mít cestovní horečku. Ale ten pocit, když to něco zvládnu a mám spoustu krásných fotek a zážitků je k nezaplacení :) Otázky proč o všem pořád tak přemýšlím slýchávám pořád, ale už jsem se to naučila celkem ignorovat. Každý jsme nějaký, ale důležité je nenechat strach, aby nám zabránil v dělání činností, které nás baví :)

    LENN

    To se mi líbí

  2. A vyhrávej i nadále! Krásně napsáno… a jako bych se v tom viděla. Mám podobné myšlenky, podobné nápady a podobné strachy. Ale strach k tomu prostě patří. :) Na druhou stranu se jím nesmíme nechat úplně odrovnat. Protože pak bychom nic nezažili, nic neudělali a ještě víc bychom toho všeho litovali… já vždycky říkám „Kdo nic nezkusí, nic neví…“ :)

    To se mi líbí

  3. Jako bych to psala já… nebo teda, takhle bych to asi nikdy nevyjádřila, ale rozhodně se v tom vidím. Věčný overthinking, díky kterému si zhoršuju už tak pochroumanou psychiku, věčný overthinking, na který mě každý kolem upozorňuje. Ale je to těžký prostě nepřemýšlet. Neudělat problém z tý největší maličkosti, jaká tě jen může napadnout a nechat se díky tomu strhnout do deprese a/nebo úzkostí.
    Ta myšlenka s tím strachem se mi ale líbí, motivační knihy a další děsivé pozitivní věci z duše nenávidím, ale tohle vypadá docela zajímavě :)

    To se mi líbí

  4. Jako bys mi mluvila z duše.

    Strach mě více či méně ovládá prakticky každý den. Kvůli strachu mám problém s hledáním práce, protože se bojím změny, bojím se pracovat s lidmi, bojím se odmítnutí… ale z něčeho žít musím…

    Strach a úzkostné stavy jsou něco, co jsem vždycky odsuzovala u vlastní babičky, ale v dospívání jsem začala pozorovat úplně stejné chování u sebe. Nenávidím to, ale nevím, jak se s tím vypořádat, protože většinou když se rozhodnu jít proti svým instinktům, čekají mě akorát bezesné noci a obvykle i zklamání.

    Děkuji za tak upřímný článek. Ono na tom Instagramu, lidé vždycky vypadají šťastně a spokojeně a člověk pomalu věří, že jsou jejich životy stejně dokonalé jako jejich fotky, ale ono to tak není a podle je mě je důležité si to připomenout. :)

    To se mi líbí

  5. Super napsáno, bohužel mám stejný problém a pořád o sobě pochybuju a přemýšlím co by kdyby🙈většinou to přichází v určitých vlnách…ale snažím se s tím “pracovat” a snad to bude někdy lepší.:)

    To se mi líbí

Co na to říkáte?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

w

Připojování k %s