Celý život řeším kila. Chybějící kila

Holky kolem mě řeší většinou kila navíc, silnější stehna, větší zadek, špíčky na břichu. Já celý život řeším chybějící kila. A hlášky mířené na mou postavu typu: „Terezo, jsi strašně hubená, měla bys začít žrát!“ A to je dost nelichotivé, to mi věřte.

Když vybíravost přešla v nechutenství

Narodila jsem se do domácnosti, kde se spousta věcí nejedlo. Můj taťka byl totiž hodně vybíravý, co tak vím z vyprávění. A já jsem po něm. Mamka na to už byla zvyklá, takže jsem v raném dětství nemusela jíst rajskou, koprovku, zelí, játra, brokolici, šlachovité nebo nedejbože tlusté maso, vajíčka, květák a spoustu dalších jídel. Pro někoho dobrot, pro mě nedobrot mírně řečeno.

Poté, co táta zemřel, přišla ještě větší vybíravost, lépe řečeno: nechutenství. Jednak ani předtím jsem toho moc nejedla, a teď se k tomu přidala ta hrozná událost, která mi v šesti letech sebrala všechnu zbývající chuť k jídlu (o tom více tady). Je to celkem pochopitelné, říkáte si, ale nebylo…

„Půjdeš do blázince!“

Z dětsvtí kolem 6 let si pamatuju neustále řešení, co budu jíst. Přišly dokonce výhružky, že když nebudu jíst, půjdu do blázince, kde mě to naučí a donutí mě. Nebo že mě napojí na kapačky a budu muset jen ležet a jídlo mi půjde rovnou do žil. Pro malou holčičku šílená představa. A když ji slyšíte přímo z úst doktorky, zní to ještě děsivěji.

Ze všech stran jsem slyšela, jak jsem šíleně vybíravá a zlobivá holka, když nedokážu sníst celou porci. Zoufalá rodina mě přesvědčovala, že to prostě sníst MUSÍM, doktorka mi vyhrožovala, a ve škole? Tak tam to bylo úplně nejhorší.

Když jsem chtěla ve školní jídelně odnést zbytek jídla do okýnka, seskupily se kolem učitelky a hučely do mě, ať to koukám sníst. Že na mě bude celá třída čekat a koukat, než to sním. A do té doby si nikdo nepůjde kvůli mně hrát. A tak jsem si musela sednout a jíst.

A pak jsem jednou celou porci před očima všech učitelů i spolužáků vyzvracela zpátky do talíře. Byly to šunkofleky, při kterých se mi dodnes zvedá žaludek.

Takhle to dál nejde

Výhružky nezabíraly. Ztrácela jsem se před očima, ale nechutenství se kvůli všem zážitkům okolo ještě zhoršovalo. A tak mamka učinila to nejlepší rozhodnutí, co mohla. Šly jsme na psychologii. 

Z těchto návštěv si pamatuji jen to, že jsem měla svou rodinu nakreslit jako zvířátka, protože jsme probíraly i mou rodinnou situaci. Mamku jsem nakreslila jako divoké prasátko, čemuž se dodnes celá rodina smějeme. To je ale jiný příběh.

Co se jídla týče, paní psycholožka mě zachránila před těma všema blázincema a kapačkama. Zjistila, že mám přeci jen nějaká jídla ráda. A i když byl můj seznam velmi krátký a vlastně obsahoval jen rybí prsty s kaší a Fidorky, poradila mámě, ať mi prostě k jídlu dává to, co chci. Že tu nejde o žádnou anorexii, bulimii nebo něco podobného. Protože když mi dá, co si budu přát, sním to ráda. Jsem jen vybíravá, a k tomu pořádně vydeptaná.

A tak jsem pak ze začátku jedla hlavně sladkosti a smažené dobroty. Postupem času se ale navalila i další a lepší jídla. Učitelky ve škole dostaly vynadáno a už mě nesměl nikdy do ničeho nutit. Stejně tak ostatní členové rodiny a doktorka také přestala vyhrožovat. To se mi najednou jedlo mnohem lépe.

A dneska?

Po pubertě jsem začala jíst už většinu jídel. Často se taky pořádně nacpu, a to nejen rybími prsty. :) Občas se ale vyskytnu v situaci, kdy by bylo možná vhodné se do jídla donutit. U přítelovo rodičů by třeba bylo správné sníst celou porci, že jo? To já ale nedělám. Vždycky si pak vzpomenu na ty šunkofleky ze školní jídelny a raději vrátím půlku talíře. Ať si myslí, kdo chce, co chce.

Teď mám při svých 175 cm 52 kilo. Dost často se v mém okolí najde někdo, kdo prohlašuje, jak jsem vychrtlá, ať se koukám najíst, a podobné řeči, kolikrát i ošklivé. Má současná doktorka mi ale řekla, že když jsem zdravá a čilá, je má váha v naprostém pořádku.

A já jsem spokojená. Jsem sama za sebe ráda, že jsem se naučila docela dobře jíst. Vlastně jsem na sebe přímo pyšná. I když to někdo vidí jinak. Nevadí mi, když něco naberu, nevadí mi, když to zas shodím. Hlavně být zdravá a nemuset do blázince.

Nesuďte hubené ani tlusté. A nesuďte sebe

Jste zdraví? Tak neřešte váhu. Ani nízkou ani vysokou. Že chcete vypadat dobře v plavkách, ale máte kila navíc? Spoustě lidem se právě kila navíc moc líbí.

A neodsuzujte ani ostatní. Ani ty silnější, ale ani ty hubené. Mně osobně nehezké narážky na mou hubenou postavu velmi vadí.

Takže pokud vaše váha skutečně nijak neovlivňuje vaše zdraví, tak na ni prďte. A buďte se sebou spokojení. Hlavně nemuset do blázince!

21 thoughts on “Celý život řeším kila. Chybějící kila

  1. Kath_the_bookworm napsal:

    Zajímavý článek. Já to mám spíše naopak. Jako malá jsem jedla skoro všechno, teď nejím skoro nic. Jsem totiž také strašně vybíravá. Nemůžu sníst něco, co se mi nelíbí. Zvedá se mi z toho žaludek. Například nemám ráda bramborové těsto. Když si dám do pusy bramborový knedlík a rozkoušu ho, udělá se mi špatně. Nebo třeba špenát. Na mě je to moc zelené.
    Skoro každý si mě kvůli mé vybíravosti dobírá. Je to docela otravné, ale už jsem si jakž takž zvykla. Chápu, že mě nechápou, ale tolerují to. Ale vyhrožovat blázincem? 6 letému dítěti? To už je trochu moc!
    Jinak s tebou naprosto souhlasím. Je jedno, jak vypadáme, kolik vážíme. Hlavně že jsme zdraví :)

    To se mi líbí

  2. Anonymní napsal:

    Tak to je…. přinejmenším mile napsané! :) Já sem nikdy netrpěla nechutenstvím, ale byla jsem vysoká, hubená a bledá. Teď, když už sem se sotva přehoupla přes čtvtstoletí, co sem na světě, jsem konečně trochu ztloustla. Nebylo to ale zadarmo a musela jsem do sebe cpát víc, než mi zpočátku bylo přirozené. Celou dobu jsem však bojovala s nižším sebevědomím. Nikdy by mě nenapadlo někoho posuzovat na základě toho, že je takový, nebo makový. Ostatní ale jo. Takže zatímco mě nikdy ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by nějaká spolužačka měla zhubnout a dělat to nebo tamto, aby vypadala tak a tak, ony to měly opačně. Na prstech jedné ruky bych nespočítala, kolikrát mi někdo (když nad tím přemýšlím, bývaly to zpravidla holky a často i mé kamarádky) před větší skupinou lidí řekl věty typu: „tyjo, tys ještě zhubla? to sem nevěděla, že to ještě jde.“, „přejel tě parní válec?“ nebo moje oblíbené „ty vážíš tak třicet kilo s postelí, co?“. Následoval smích nebo pofrkávání a moje červenání. Myslím, že v tomhle ohledu by se věci měly zlepšit. Tak nějak sem si všimla, že je stále veřejně akceptovatelné urážet lidi kvůli hubenosti. Zkrátka říct někomu, že je tlustý,je děs, říct někomu, že vypadá jako pochodující kostra je vlastně v pohodě, proč ne. Takže díky moc za článek,třeba si to aspoň někteří díky němu uvědomí. :) Tolerance by neměla být omezená jen jedním směrem.
    Kristýna

    To se mi líbí

  3. Kája napsal:

    Nechutentstvím jsem nikdy netrpěla.
    Hubená jsem ale byla a vlastné v tom celkem pokračuju. Především na prvním stupni se mi kvůli tomu moc smáli.
    Teď nejím maso a trnem v oku jsem mamce. Denně poslouchám o špatné výživě a nedostatku bílkovin. Tím ale netrpím, to vím jistě. Mam to spočítané.
    To vyhrožování muselo být hrozné. :(

    To se mi líbí

  4. Daysy napsal:

    Přesně jak píšeš, pokud je člověk zdravý, nemá mu co vadit. A okolí do toho už vůbec nemá co kecat. :)

    Jinak si tě dávám do odběrů, už tě sleduju nějakou dobu na instagramu, ale teprve teď jsem se koukla na blog. :)

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Přesně jak říkáš! Hlavně okolí, ať si hledí svého! :)

      Tak to mám velkou radost, že mě sleduješ! Snad se ti budou líbit i další články a příspěvky. :)

      To se mi líbí

  5. Ilga napsal:

    Teda Terko, to strašení, fuj úplně se mi dělá špatně jen si to představím, co si musela prožívat :( Mě jako malou nutili jíst ve školce a spojili mi jídlo se stresem, takže i dnes ve 28 letech když jsem ve stresu, nemůžu jíst, protože tenhle vzorec pak funguje i opačně. Vždycky se u takových příběhů. strašně naštvu, jak sakra dospělí lidi a ještě ke všemu pedagogové nebo doktoři můžou být TAKOVÍ idioti!! :(

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      To mi povídej, Ili… Taky jen vrtím hlavou nad tím, jak můžou být někteří dospělí lidé, kteří jsou v těchto oborech vzdělaní, takoví. To samé, když některé doktorky cpou malým dětem neustále antibiotika, i když mají obyčejnou rýmu.
      Nejhorší to bylo v té škole na prvním stupni. Bylo to čerstvě po tátově smrti, já jsem tam byla sama proti učitelkám bez mámy, a ony do mě pořád kvůli jídlu rýpaly. Pak jsem ale měla radost, když se to celé obrátilo a já s hrdostí odnášela půlku talíře nedojedenou. :D
      Já jen doufám, že se osvěta šíří rychle a dnes už jsou na takových postech lidé rozumnější!

      To se mi líbí

  6. Monika napsal:

    Taktiež som hodne vybieravá. Spapám len určitý druh šunky, párky to isté, tlsté mäso nikdy, zelenina vôbec ( okrem rajčín, uhoriek a kapusty) atď atď…. Od 15 som žila na internátoch, kde vára nič moc, takže pri výške 165 som mala nejak 40-43kg… Po ukončení školy, kedy znova domáca strava a hlavne som si varila čo ľúbim som sa vypapala teraz nejak na 51kg, ale stále mi všetci vravia aká som vychrtlá a tak sa teda vidím aj ja a mám komplex z plaviek, šiat, sukní atď… Tak do seba cpem vyslovene nezdravé prasačiny, len aby som pribrala :))

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Mončo, jestli nemáš kvůli nízké váze žádné zdravotní problémy, měla by ses na nějaké nucené přibýraní zvysoka… vyprdnout. Přítel teď má kvůli takovýmto nezdravým prasečinkám vysoký cholesterol, takže jsme doma radikálně přešli na zdravou stravu. Sice se po ní nijak zvlášť nepřibírá, ale zdraví především! ;)
      Případně doporučuji se zeptat doktorky, co na tvou váhu říká. Já to právě udělala, a ta mě uklidnila, že i když mám nižší BMI, jsem zdravá, takže to nemusím řešit. Že prostě někdo takové predispozice má a je to v pořádku. Tak třeba by tě i tvá lékařka uklidnila. :)

      To se mi líbí

  7. Malá Černovláska napsal:

    Také jsem dost vybíravá a hubená, jsem sice menší než ty a vážím o trochu více, ale také jsem občas zaslechla, že jsem hubená až moc. A jednu chvíli kvůli hormonům i byla, ale stejně si každý myslel, že mám určitě anorexii a jídlo vyhazuji. Důležité je být spokojený sám se sebou a lepší být hubenější než opak a mít třeba problémy se srdcem nebo klouby. Nikdo není dokonalý, nesnáším tohle posuzování podle postavy. Jediné co mě štve, že díky hubenosti nemám takové ty „správné“ ženské tvary :D

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Děkuji za komentář, černovlásko! :)
      Ty dohady o anorexii také nemám ráda. Mě se takhle neustále ptá babička. Dokonce se mě jednou zeptala, jestli neberu drogy, protože feťáci jsou taky tak hubení. :D
      Ženské tvary mi taky chybí, i když mám širší boky. Ale prsa nic moc, no. No ale i tak jsem spokojená. A stejně tak by podle mě měly být spokojené holky s kypřejšími tvary. Protože i v tom je plno krásy. :)

      Liked by 1 osoba

      • Malá Černovláska napsal:

        To je pravda, protože mívají ty ženské tvary, ale už jsem se tak nějak naučila mít se ráda :D v rámci možností :D

        To se mi líbí

  8. allkainbookland napsal:

    Skvělý článek stejně jako jsi skvělá ty! Moc obdivuju to, přes co všechno ses v životě přenesla a nejen, že sis dokázala samu sebe vybojovat, ono ti ještě zbývá dost sil na to šířit svoje pozitivní myšlení mezi ostatní :) Vážně klobouk dolů a děkuju za všechno, každej článek nebo fotka na instagramu je poklad.

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Ali, moc ti děkuju! Hrozně jsi mě potěšila!
      Někdy, když se snažím psát motivační a radící články nebo příspěvky na instagram, si říkám: „Kdo vlastně jsem, abych radila lidem?“. Nejsem žádný vystudovaný psycholog nebo jiný odborník. Ale ono to sdílení vlastních zkušeností jednak pomáhá mně samotné, protože se ze všecho vypíšu, a pak si přečtu tak povzbudivé komentáře, jako je ten tvůj, a je mi hned líp, a také to snad pomáhá někomu dalšímu.
      Jsem moc ráda, že čteš můj blog i příspěvky. Děkuju! Moc!

      To se mi líbí

  9. Nikol Iris napsal:

    Pekný článok 😊. Ako malá som mala veľmi podobný problém… bola som veľmi chudá a bledá a v škôlke pri mne učiteľky stále stáli, kým som jedlo nezjedla… najlepšie bolo, keď sa ma zvykli pýtať, či ma doma nikto nebije, lebo som mala vždy všade modrinu, ale to už bolo žiaľ od iného (chudokrvnosť) a ako malé 5-ročné dieťa, to nevysvetlíte…
    Potom prišla však puberta a ja som veľmi pribrala, neznášala som sa ešte viac, keď ste v 13 širší a vyšší ako vaša mama, niekde je problém… no a tak prišlo populárne chudnutie. Nakoniec som to zrezala o 10kg dole a už cca 7 rokov si váhu držím, + – 3kg. Je to, ale aj tak ťažké v dnešnej dobe, keď nie ne človek podľa tabuliek a nevie si nájsť veľkosť, nedaj bože nemá vrchný a spodný diel plaviek rovnakej veľkosti, pre introvertku ako ja je to peklo v obchode … a vybrať si cez internet ešte horšie 😂. Chápem ťa a silne súhlasím s tým, že nepekné poznámky k váhe a ženám či mužom nech sú chudí alebo väčší , nie sú pekné a bolí to… a druhá strana aj tak nikdy nevie, čo všetko za tým je…prajem veľa síl. Si krásna žena 🌸💛.

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Moc děkuji za pochvalu i tvůj příspěvěk, Nikol.
      Znám tě z instagramu a neodpustím si poznámku, že i ty jsi nádherná žena, která může být na svůj vzhled právěm pyšná. Což doufám, že jsi. :)
      Moc ti přeju, aby ses už váhou netrápila. Ty tabulkové velikosti jsou stejnak úplně naprd. Kdysi jsem brigádničila v Marks & Spencer a často jsem pomáhala ženám vybírat spodní prádlo a plavky. No a neboj, většina žen do žádných tabulek stejnak nepatří a stejný spodek a vršek nemá skoro nikdo. Jen se to nikde v reklamách neprezentuje, ale je to úplně normální.
      Ale vím, o čem mluvíš. Já si celkově nerada kupuji spodní prádlo. Taky z toho mám stres. :D

      To se mi líbí

  10. Verča Z. napsal:

    Hezký den :)
    S jídlem u rodiny přítele máš naprostou pravdu. Já jsem hrozně vybíravá, z masa jím obecně jen kuřecí (a to jen to podle mých představ) a některé ryby. Guláše, uzené, vepřové řízky… ne. A u nich se to samozřejmě jí. :) Už od začátku jsem vracela drtivou většinu jídla. A pak přišla znojemská… Ani jsem netušila, že se něco takového vaří a jen jsem v tom jednou namočila vidličku. :)
    Jsem tam sice za rozmlsanou… Ale lepší, než abych do sebe hodinu soukala oběd se sevřeným žaludkem. Není to zdravé ani pro psychiku, ani tělo. Hlavně být v pohodě. :)

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Ahoj Verčo!
      To se mi docela ulevilo, že nejsem jediná, kdo při takovýchto návštěvách klidně vrátí nedojedený talíř. Také jsem párkrát odmítla celé jídlo, protože to prostě nejím. (U mě to byla rajská a zelňačka.) Naštěstí už pomalu poznávají můj jídelníček a mé zvyky, tak to nikomu nevadí.
      A ano, hlavně být v pohodě. Tos napsala přesně. :)

      To se mi líbí

  11. Dana napsal:

    Milá Terko, jsem neskutečně ráda, že jsem minulý týden narazila na Vaše stránky. Introvert nejsem, ale už 14 let se snažím porozumět dceři, která je od narození „jiná“ :) Myslela jsem, že má asi nějakou diagnózu, ale popravdě mi to bylo jedno, prostě jsem to brala tak, že za „to“ nemůže a snažila se jí vyjít vstříc. Snad i díky tomu je z ní spokojená slečna… (a ze mě uštvaná maminka :) ). Že je introvert bylo jasné odjakživa, ale že se k tomu slovu váže tolik věcí, které na ní 100% sedí, jsem zjistila až po přečtení Vašeho blogu, za který Vám moc děkuju! :) Takže teď už tu „diagnózu“ konečně znám :D
    Vy introverti to opravdu nemáte vůbec jednoduché, ale když vidím dceru, jak jde opravdu jen za tím, co jí zajímá, tak jí často tiše závidím :)
    No a k dnešnímu článku – je mi moc líto, že jste přišla tak brzy o tatínka!
    S jídlem to má dcera taky stejné, včetně špatných zážitků ze školky a školy (do jídelny už naštěstí nechodí). Bohužel ale i blízcí lidé dokážou nevědomky ublížit blbou poznámkou… :(

    To se mi líbí

    • Tereza Dvořáková napsal:

      Milá Dani,
      já jsem zase ráda, že jste na mě narazila! Je úžasné slyšet, že mají mé články nějaký smysl. A také hrozně ráda vím, že vás jako extroverta zajímá, jak to vaše dcerka má. Moje extrovertní rodina nebyla vždy tak přívětivá, i když se také snažili. Ale asi není vždycky jednoduché nás pochopit. :D
      Je úžasné, že si jde dcerka za svým. Moc jí přeju, aby narážela na chápající lidi, je to hodně důležité. Jak ve škole, tak v práci.
      A ano, ztráta táty mě hodně ovlivnila. Naštěstí mám milující rodinu, která mi byla oporou.
      A ona i ta vchuť do jídla s přibývajícím věkem sílí. Jen introverti bývají zkrátka vybíravější, protože mají pro jídlo větší cit, jak jsem četla v knize Ticho od Susan Cain, kterou mimochodem moc doporučuji k pochopení introverze. :)
      Mějte se krásně a hodně štěstí vám i dceři!

      To se mi líbí

      • Dana napsal:

        Terko, děkuji moc a přeji i Tobě (snad můžu tykat) hodně štěstí.
        Knížku si určitě seženu, děkuji za tip! Svět introvertů je opravdu zajímavý, tak se ráda dozvím víc a víc. Těším se na Tvůj další článek :)

        To se mi líbí

Co na to říkáte?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s