Boj s extrovertním světem

Jsem stydlivá, uzavřená a tichá. Propadám melancholickým stavům, minimálně jednou denně brečím, sním o nereálných věcech, nerada chodím mezi lidi a nezvedám telefony neznámých čísel. Jo, a jsem introvert…

  • V minulé práci jsem své kolegyni psala jen e-maily, místo toho, abych na ni mluvila. Seděla 2 metry ode mě
  • Ve škole jsem neodpovídala na otázky učitelů, přestože jsem věděla správnou odpověď
  • Nezvedám telefony cizím číslům, ale ani svým přátelům, i když jsem doma a mám čas
  • Když něco nemůžu najít v obchodě, hodinu hledám a pak to raději vzdám, než abych se zeptala prodavačky
  • Každé ráno chodím kolem vinohradské kavárny, kde bych si tuze ráda dala kávu. To bych se ale musela zeptat, jestli tam můžu se psem
  • Páteční večery trávím nejraději doma s přítelem a knihou. A taky ty sobotní, nedělní, pondělní…
  • Dokážu hodiny sedět sama doma, v tichu a ani se nehnout, jen přemýšlet
  • Jezdím přes celou Prahu, jen abych se objednala k doktorce. Volat ji nebudu

Děsný, co? A přes to všechno, co i mně samotné přijde dost divné až úchylné, s tím vlastně nehodlám nic dělat. Nezapadám sice do dnešní hlasité společnosti a lidé mě vnímají jako asociála a podivína, svůj introvertní svět si ale užívám a nechci se měnit. Ovšem pokud to nestojí fakt za to…

Susan Cain ve své knize Ticho nám introvertům připomíná, že se nemusíme nutit do věcí, které jsou nám nepříjemné, ale zároveň nesmíme dopustit, abychom sami sobě bránili v plnění svých snů. Takže kdyby mou životní touhou bylo koncertovat pro tisíce lidí v O2 Aréně, půjdu si za tím a tu obrovskou nervozitu, která mě děsí i při nákupu v supermarketu, překonám.

Protože stojí za to se občas hecnout a překonat překážky, které nám nastražuje extrovertní svět. Pomůže nám to v kariéře, ve vztahu, ve studiu… Já jsem před svými státnicemi na vejšce odmítala vylézt ze záchodu. Už jsem byla přesvědčená, že prostě propásnu svůj termín a zopakuju si to v září. Historka končí happy endem, vylezla jsem a dostala jsem dokonce pochvalu za skvělý přednes.

Extroverti to mají sice v mnohém jednodušší, když jim nevadí mluvit s cizími lidmi, seznamovat se a být středem pozornosti. Ale já si stojím za svým. Není potřeba se měnit a opouštět své tiché snění, stačí občas zabojovat. Já mám pak o to ještě lepší pocit. Nejenže jsem se dobře naučila fiskální politiku, také jsem se překonala a dokázala s komisí u státnic dokonce přátelsky konverzovat. Double win!

Mimochodem, kniha Ticho (Susan Cain, 2012) je must-read pro všechny tiché osoby. Člověk si začne sám sebe více vážit.

10 thoughts on “Boj s extrovertním světem

  1. Lady Lenna napsal:

    Ty máš stejně tak super články! Koukám na tebe už dlouho, ale dneska jsem při delší chvilce přečetla všechny tvoje introvertně zaměřené články, protože jsem na tom podobně a když to vidím, tak snad i úplně stejně :D málokdo chápe, že někdy jen tak doma sedím a přemýšlím třeba i 2 hodiny :D

    Lady Lenna

    To se mi líbí

    • latereza napsal:

      To jsem moc ráda, Matěji! „Ta, která vidí svět jinak“ je pro mě neskutečně lichotivé označení.
      Děkuji, vážím si toho a budu se snažit být i nadále taková. :)

      To se mi líbí

  2. Ivet napsal:

    Já tyhle problémy měla dřív. Knihu jsem četla, docela mě uklidnila v tom, že jsem naprosto v pořádku, když dělám věci tak, jak mi vyhovují a že se za to nemusím nikomu omlouvat. Poslední dobou jsem v některých rolích spíš extrovertní. V práci bavím lidi, snažím se, aby jim bylo fajn. Musela jsem se naučit hodně věcí vyřídit přes telefon… od proclení zboží z Taiwanu, navolávání lidí na výběrový řízení přes konverzaci v angličtině. :) Ale někdy mám prostě chuť celý víkend proležet v posteli s knížkou a časopisy, :) Nejhorší je být s někým, kdo tohle nechápe, kdo prostě chce, abyste byli tím, koho si představuje a ve chvíli, kdy to nesplňujete nebo toho začnete mít dost, tak Vám to začne vyčítat…

    To se mi líbí

    • latereza napsal:

      Ano, to samé ve mně kniha vzbuzuje. Že to není nic špatného a nemusím se za to stydět.
      Jsi ale šikovná, že jsi se takhle hezky přizpůsobila. Věřím, že se dá mnohé tak nějak potlačit a lze se extrovertnímu chování naučit. Prostě párkrát zatneš pěsti a mluvíš, jednáš, telefonuješ. Vystoupíš z komfortní zóny a ta se po čase rozšíří. Ale není to jen tak. Obdivuji tvou vůli. 🙂
      V minulé práci jsem telefonovala dnes a denně – s novináři (i těmi dost známými) a dokonce i v angličtině. Ale jakmile jsem z této práce odešla, spadl mi kámen ze srdce. Aspoň teď vím, že dokážu víc, než jsem si schopná přiznat.
      Ovšem chápavé okolí je základ spokojenosti, o tom není pochyb. Přestože je můj partner extrovert, rozumí mi. A když je potřeba něco zařídit, jde do toho a mě nechá v růžku žmoulat kapesník. 😀 Nedokážu si představit život s někým, kdo to nechápe… Doufám, že se to nijak nezmění!

      To se mi líbí

  3. Rozverný Fabulačník napsal:

    Mně se už pár lidi ptalo, proč jsem jim nezvedal telefon. Radši jsem to přešel mlčením :D Když někam musím zavolat tak se musím minimálně hodinu psychicky připravovat. Ono by se na jednu stranu mohlo zdát, že telefonování je méně náročné, protože tam není fyzická přítomnost někoho cizího, ale z nějakého důvodu to je prostě horší.

    To se mi líbí

    • latereza napsal:

      Přesně! Mám škodolibou radost, že v tom nejsem sama. :D Když mám na výběr – buď zajdu do restaurace udělat rezervaci osobně (20 minut), nebo tam tak jednoduše zavolám (1 minuta), jdu osobně. Je to dost nepraktické. Ale já i moje okolí jsme si už zvykli.

      To se mi líbí

  4. Iveta Serafina napsal:

    Já mám to stejné s telefonováním. Hrozně hrozně moc. Teď mi docela usnadňuje život znamylekar.cz, kde se k některým doktorům dá objednat přes formulář. Trochu už jsem se musela kvůli práci telefonovat naučit, ale stejně se občas přistihnu, že vím, že mi někdo volá a vím, že je to třeba kamarádka, se kterou bych i mohla jít ven, ale prostě nechci telefonovat. A vlastně ani moc nikam nechci. Achjo. .D

    To se mi líbí

    • latereza napsal:

      Telefonování je fakt horor. Taky jsem se to kvůli práci naučila občas překonat. Ale když to jde, radši napíšu sáhodlouhý mail nebo sms. Je to o dost pomalejší, ale pro mě stokrát příjemnější. Ještěže mám tak chápavé kolegy. :) Ti doktoři jsou super tip, díky! <3

      To se mi líbí

Co na to říkáte?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s