Rány, co se nezhojí

Byla jsem ještě malá holčička, dítě, které ničemu nerozumí. Bylo mi šest let a za týden jsem měla nastoupit do první třídy. Tehdy můj táta zemřel. Měl nehodu.

Z malé šestileté holčičky, s obrovskýma očima za tlustými sklíčky brýlí, která si tak ráda hrála na princeznu, se ze dne na den stává slečna, mění se pro ni svět. Z jejích očí zmizela ta jiskra, kterou mají jen malé děti. Její myšlenky náhle směřují jinam, než pouze na její panenky a princeznovské šatičky. A její srdce… Její srdce jakoby někdo probodl. A navždy tam zanechal hlubokou krvácející ránu.

Uběhlo už šestnáct let. A já stále cítím ten pocit. Pocit prázdna, že tu není člověk, který by u mě měl být. Otec, který svou dceru podrží, bude na ní pyšný, bude se o ni bát, bude tu pro ni. Někdo, kdo mě pouhým pohledem srovná a pohlazením uklidní. Kdo mi řekne mužský názor a pro koho budu tou nejhezčí a nejlepší. Není tu. Takové pouto nikdo nenahradí.

Říkám si, jak by se asi na mě táta koukal. Jeho princezna už má za sebou bakalářské státnice, už nebydlí s rodiči a vydělává si sama na své živobytí celkem slušnou prací. A jaká to z ní vyrostla dáma. Ale to on nevidí. A já jen celý život doufám, že to třeba nějak ví. Že je pořád se mnou.

Byly a budou chvíle, na kterých by můj táta neměl chybět. První den ve škole, který jen o pár dnů nestihl, maturita a tamní tanec s rodiči, promoce, úspěchy v práci, svatba, děti… Šťastné životní události a já pokaždé ucítím kromě štěstí neskutečný a neutěšitelný smutek.

A tak tu máme alespoň vzpomínky, které navozují pocit, že onen člověk zcela nezmizel. Že žije v nás. Ale ty vzpomínky jsou tak mlhavé! Jeho hlas si vůbec nevybavím, vždyť mi bylo šest. Jeho tvář znám z těch pár fotek. A nějaké zážitky? Po různých krásných dovolených a výletech a zdánlivě nezapomenutelných zážitcích, mám nejvíce na paměti společné venčení psa. Ani pořádně nevím, jaký můj táta byl, jak se choval, co měl rád… Brečím pro člověka, kterého jsem nestihla poznat. Ale srdce takhle nemyslí.

„Čas to spraví. To bude dobré. To přejde. Rány se zahojí…“ Nikdy nic z toho nebude pravda. Když vám zemře někdo blízký, už se nevrátí. Takže to nebude dobré. Nikdy. Možná si na smrt blízkých zvykáme, učíme se s tím žít. To prázdno nám už ale nikdo jiný nevyplní. Rány se nezhojí.

6 thoughts on “Rány, co se nezhojí

  1. Hanka Kalašová napsal:

    Moji rodiče nezemřeli. Ale nemáme takové vztahy, jaké bych si představovala. A před dvěma lety (nebo už je to tři roky?) se moje maminka zřekla mě i celé rodiny. Žije, ale jako by pro mě ani nežila. Také mám prázdno na duši.
    Jsem moc vděčná za lidi, které mi život poslal do cesty. Za to, že naplňují moje prázdná místa. Za Boha, který léčí moji duši.
    Hodně mi pomohla kniha „Dcery bez matek“. Napsala to žena, které v dětství umřela maminka. Asi dvě kapitoly věnovala i těm, kterým zemřel „jen“ vztah s maminkou. Ale beztak jsem se nacházela v průběhu celé knihy. Něco se přitom ve mně určitě otevřelo, vyčistilo, zahojilo… Bolí to pořád. Ale už to není zoufalství a člověk je smířený a tiše doufá…

    To se mi líbí

    • la Tereza napsal:

      Moc děkuji za váš příspěvek, Hani! Je mi strašně líto, že se k vám maminka takhle zachovala. Takové lidi asi nikdy nepochopím. Místo toho, aby si vážili toho, že mají rodinu a mohou je milovat, aniž by při pomyšlení na ně vzhlíželi k nebi, zřeknou se vás. Věřím, že toho bude vaše maminka jednou strašně litovat. Jsem přesvědčená, že bude. To vám ale to prázdno nevyplní…
      Přeji vám proto, ať mají vaše dcery tu nejlepší mámu, co mohou mít. :) A ať vám dává vaše rodina sílu zvládat i takové situace.

      To se mi líbí

      • Hanka Kalašová napsal:

        Já jí i chápu. Sama měla dost těžké dětství, připadala si nechtěná, nemilovaná, opuštěná… Teď je samozřejmě přecitlivělá jak na kritiku, tak na nesouhlas, na oddělení se… Její láska je velmi závislá – chce buď všechno (vlastně i víc ne 100% toho, co jí člověk může dát) nebo nic. Nemyslím, že jedná tak, jak jedná, protože by byla ve své podstatě zlá, ale proto, že je zraněná. Nechci jí tím omlouvat, jasně že každý se musí poprat se svými stíny a překonat sám sebe, aby neubližoval, i když jemu bylo ubližováno… Ale jen, že tomu trochu rozumím. A vlastně si přeju obojí – jak aby své jednání změnila a došlo mezi námi ke smíření, tak i aby byla uzdravená, zahojená, celistvá, nakolik je to možné… A jistě to obojí půjde ruku v ruce. Jen si tu cestu bude muset mamka najít svou vlastní, já jí v tom radit a pomáhat nemůžu…
        Díky moc za přání. Ano, máme moc hezké vztahy. Někdy tedy všichni skuhráme na nedostatek času, přes týden žijeme jak z rychlíku. Ale máme se rádi a máme k sobě blízko. (A samozřejmě, zlaté víkendy ;-) )

        To se mi líbí

Co na to říkáte?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s