Prej, že je skvělé být dospělý…

„Já vůbec nevím, jestli jsem připravená na to být dospělá! Je toho na mě příliš a já na to nemám dostatek síly,“ říká mi kamarádka, když popíjíme víno a pokuřujeme cigaretku. Já jen přikyvuji a v hlavě mi běží vzpomínky na bezstarostné dětství, kdy jsem nic nemusela řešit, o nic se starat.

A teď mám hustou práci, studuji, bydlím s přítelem a starám se tak nejen o sebe, ale i o něj a psa. Zatím. No co tohle je? Ještěže to kompenzuje možnost dospěláků pít víno!

Vzpomínáte, když jste jako děti toužily po tom, být dospělákem? Protože dospěláci mají hromadu peněz, koupí si zmrzlinu, kdy se jim zachce, pijí pivo a říkají sprostá slova. Můžou rozkazovat svým dětem, ať jdou brzy spát, a sami se koukají na televizi do noci. Oni poslouchat nikoho nemusí, dělají si prostě, co chtějí, a svým ratolestem pořád jen říkají, ať si uklidí pokojíček. Ideální svět dospěláků, který existuje jen v dětských myšlenkách.

A já tomu stále věřím!

Pořád věřím v lepší život dospěláků, protože jiný už mě beztak nečeká. Nechci vidět svět jen jako klobouk a krychli. Vždyť je to had, který snědl slona a v té bedýnce je schovaný beránek. A za těmi starostmi v práci se skrývá uspokojení, že jsme to přeci jen zvládli. A to uřvané stvoření, které jednou přivedu na svět, naplní můj život nejen věčnými starostmi, ale hlavně radostí a štěstím.

A že ještě přijde nesčetně pádů? Tak ať! Vím, že vždy musím zase vstát a jít dál. Kráčet tím světem dospěláků, který mě vysiluje, na který nejsem připravená, ale který si tak užívám!

Užíváte si také život dospěláků? Jde o to, jak se na to podíváte. Aneb: „jaké si to uděláš, takové to máš.“

One thought on “Prej, že je skvělé být dospělý…

  1. Hanka Kalašová napsal:

    Vypadám mladší, než kolik mi je. Proto si mě lidé pořád pletli s dívkou, tykali mi a tak, takže jsem se pořád cítila být mladá, i když už jsem měla dvě děti. Teprve když mi bylo 27 a všimla jsem si prvních vrásek pod očima (a puberťáci mi začali říkat „Dobrý den“), uvědomila jsem si, že už jsem jiná generace, že už mě nemůžou počítat mezi mládež. Trochu jsem se toho lekla. Ale smířila jsem se s tím, že stárneme všichni (v tom je život spravedlivý ke všem ;-) ) a že nebudu vypadat vždycky stejně jako ve dvaceti. Hodně jsem se zklidnila (i díky extrémně introvertnímu manželovi), postupně se měním i duševně, už nejsem takový ucho. A věk je mi celkem ukradený. Moc nemám ráda takové ty řeči: „Já už dneska narozeniny neslavím, není co, vždyť je to hrozné, kolik mi je let!“ Já narozeniny slavím – nepořádám nějaké párty, jen si zajdeme na výlet s rodinou do přírody, je nám spolu hezky, k tomu maximálně zajdem do cukrárny… Ale narozeniny jsou pro mě připomínkou, že jsem prožila další rok života, po boku mých blízkých, a obojí je dar, za který jsem vděčná. Tam někde uvnitř, tam jsem to pořád já, ať je mi 7, 17, 27 nebo 37 let. Jasně, měním se. Ale nepřicházím o ty vzpomínky a kousky svojí duše, které jsem měla dřív. Pořád je ve mně poťouchlé i zvědavé dítě, pořád je ve mně provokatérská puberťačka, jen se moje duše obohacuje o nové a další barvy, chutě a vůně. Být dospělá je fajn ;-)

    To se mi líbí

Co na to říkáte?

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s